Zvuky kolem nás.

Ve čtvrtek 16. dubna 2015 prožili žáci páté třídy se svojí paní učitelkou netradiční hodinu hudební výchovy a stali se z nich na 45 minut lovci zvuků u nedalekého rybníka, který je v celém okolí znám jako Vraňák nebo Vráňák. Asi proto, že hned vedle něho stojí dům, kde žijí Vránovi.

            Se zvoněním jsme vyrazili z budovy školy vyzbrojeni papíry a tužkami. Úkol zněl:

„Během přesunu k rybníku pozorně poslouchejte veškeré zvuky, hluky, hlasy i  rámusy kolem sebe a vše pečlivě zapisujte. Pracujte ve dvojicích.“

            Zpočátku jsme nevěděli jak na to. Byli slyšet hlavně neukáznění spolužáci, ale po důrazném zavelení paní učitelky se všichni utišili a asi byste se divili, kolik zvuků se najednou kolem nás rozeznělo.

            Nejdříve mohutné vrčení motoru traktoru, se kterým se od čističky „řítil“ domů k obědu pan Edr. Ten přehlušil všechno ostatní.

Když jsme se dostali dál na louku k pomníku připomínajícímu 50 let  Československa, už k nám promlouvala příroda. Na vysokých stromech si „povídali“ drobní ptáčci, pod nohama nám šustil trávník, sem tam zabzučela včelka nebo komár. Občas projel po silnici dopravní prostředek.

Nejvíc zážitků jsme měli u rybníka. Žáby skákaly do vody jako divé, žbluňkalo to ze všech stran. Šumění vody jsme zaslechli i u potoka, potom silný proud vody u stavidla a voda šustila i pod plovoucími kachnami na hladině rybníka. Někteří z nás zaznamenali i kapří šplouchnutí.

A stále kolem nás ptačí zpěv. Škoda, že nedokážeme jejich hlasy rozlišit.

            U chatičky jsme si sedli na lavičky a společně jsme probrali svoje zápisy. Někomu se nepodařilo správně pojmenovat zvuk a tak jejich zápis zněl např.: traktor, pták, žába, učitelka, kluci….. Vysvětlili jsme si, jak to asi mělo být a zápisy jsme si dali do pořádku:  hučení motoru, zpěv ptáků, kuňkání žáby, hlas učitelky…..

A co jsme ještě slyšeli?

Kolem projelo auto a Babeta od mlýna, tak jsme zaznamenali zvuky jejich motorů. Pak se u chaty rozezněl náš zpěv. Vzpomínali jsme na písničky o přírodě a zjistili jsme, že jich umíme docela dost.

Ještě jedna zajímavost. Paní učitelka stála opodál a pořád říkala, že slyší ještě něco, co nemáme zaznamenáno, ale my jsme neslyšeli vůbec nic. „Pojďte ke mně a poznáte to sami.“

Měla pravdu. Ze školního hřiště se ozývalo. „ Pozor!!!! Teď!!! Deme!!!! Deme!!! Deme!!! Hanko!!!! Zuzko!!!!……..“ Hlas pana ředitele a hvízdání jeho píšťalky v hodině tělocviku¨.

            A to byl náš poslední zvukový zážitek.

            Určitě bychom toho „nachytali“ víc, ale museli jsme se vrátit do školy, čekal nás totiž výborný oběd ve školní jídelně.                                   

Zapsala Hana Vencovská